Nejde stihnout všechno
'Většina čtenářek i mých klientek jsou ženy, které se zajímají o vše kolem dítěte: Jak o něj co nejlépe pečovat, vychovávat jej, čím a jak jej krmit, oblékat, všestranně rozvíjet a podobně. Jsou to svědomité mámy, které dětem věnují pozornost a láskyplnou péči. Což je skvělé! Méně skvělé je, jak se to na počátku mateřství odráží na ostatních oblastech. Nejde stihnout všechno, odněkud se brát musí. Už není tolik času ani chuti věnovat se sobě nebo partnerovi. Ubývá příjmů a rostou náklady.
Krátkodobě se to vydržet dá, především, když s tím oba partneři dopředu počítají a komunikují o tom, co vše po narození dítěte bude dočasně jinak. Skončí častá randíčka, večeře, kina, vášnivý sex. První rok života dítěte je pro pár velkou zatěžkávací zkouškou. Zní to jako paradox, pokud je dítě plánované a chtěné – láska by se přece měla násobit a dosáhnout vyššího smyslu, ne? Ale když se zamyslíme nad všemi změnami, dává to smysl. Bez péče kytka uvadá, stejně tak partnerský vztah.
Důležitý je čas pro sebe i ten s partnerem
Moje hlavní doporučení pro roli partnerky jsou: 1) komunikovat vzájemně o svých představách a potřebách, 2) říkat si, že je to jenom období, 3) neupozadit vztah napořád – zkusit co nejdříve zavést pravidelný čas jen pro vás dva, třeba, když někdo hodinku vozí dítě v kočárku nebo si hraje s dítětem v pokojíčku, zatímco vy jste v obýváku.
Stejně tak bych doporučila co nejdříve zavést pravidelný čas sama pro sebe. Třeba 10 až 20 minut každý den a dvě hodiny každý týden. Vypadá to jako drobnost, ale pro mnoho žen je to velká věc. Mají obavy, jestli se jimi nebude dítě cítit opuštěné. Jestli se partner zvládne postarat stejně dobře jako ony. Anebo výčitky, jak moc se na čas bez dítěte těší. Tento vnitřní konflikt – chci odejít, ale neměla bych – může vést k úzkostem nebo k tomu, že si žena čas pro sebe ani neužije.
Velmi dobře se s tím dá pracovat prostřednictvím kognitivně-behaviorální terapie. A někdy stačí probrat to s kamarádkou. Často ženy překvapeně zjišťují, že to mají úplně stejně, jen o tom nahlas nemluví. Dobré je to prostě jen zkoušet, po malých krůčcích znovu objevovat sebe samu. Co mě osobně baví? Co můžu udělat jen a jen pro sebe? Vypít si teplou kávu? Dát si vanu? Přečíst knížku? Vyhovuje mi to jednou týdně? Nebo jednou denně vždycky večer? Kdy a s kým je beze mě moje děťátko nejvíc v pohodě a já můžu bezstarostně odejít?
Dítě z maminky nepohodu vycítí
Když žena dlouhodobě upozaďuje své já, aby byli všichni kolem spokojení, často to bohužel končí opakem. Je vyčerpaná, zahlcená, podrážděná, vytrácí se spontaneita, radost a její jedinečnost, pro kterou se do ní partner zamiloval. Dítě z maminky také vycítí nepohodu, i kdyby se navenek pořád usmívala.
Jako dětská psycholožka rozhodně nepodporuji extrémy typu nechávat dítě vyplakat nebo jet hned po šestinedělí bez něj na měsíc na Hawai. Ale když už nemůžu, dítě pořád pláče, chce jen mě a já mám chuť vyskočit z kůže? Tak prostě jdu a naordinuji si procházku nebo setkání s kamarádkou. Hodinku, dvě, to partner i dítě vydrží. A vy budete mít zas z čeho brát. Kyslíkovou masku musíte v letadle také nasadit nejdřív sobě.“
—
BOX: Co by vás zajímalo příště? Svoje podněty napište na vinci@kolorky.cz. Nebo se rovnou ozvěte Lucii Miškóci v podpůrné skupině na Facebooku s názvem Nadechni se, mami.
